Kolikrát slyšíme "Toto je můj názor!", "Zásadně nesouhlasím", "Já bych to udělal tak a tak" a další kritické poznámky, v momentě, kdy to je "na nás", otěže padají z rukou (tolik k závěru článku).

Nejčastěji se "grilujeme" navzájem.

Petře, hezky jsi vzpomenul toto smutné výročí. Nezapomeňme že se nejedná o důvod k roztržkám či vyjadřování názorů, souhlasů či nesouhlasů, hodnocení, vnucování, ale o pietu.

Jistě, Jan Palach mohl žít, kdyby ..... (tímto už víceméně reaguji na komentáře níže).

Což ovšem není problém Palachův.

Ve svém článku píšete, cituji: "Bojovat s totalitou na vlastní pěst (osamoceně) je sice statečné, ale k cíli to vést nemůže."

Ano, to máte pravdu, jenže přesně tohle udělal Jan Palach.

Čin jeho sebeupálení nikdy nemůže být jednotícím "tmelem" pro národ, a to proto, že jde o čin příliš kontroverzní. K tomu, aby se člověk polil hořlavinou a upálil, je totiž nutná značná dávka psychické lability (přesněji psychická porucha) například v podobě těžké deprese, protože jen odvaha k takovému činu nestačí. A právě tohle si řada lidí uvědomuje, proto je nesmyslné (a nemožné) jednotit národ pod praporem sebevraha. Máme jiné hrdiny (lékaře, vědce, umělce, záchranáře, prosté lidi schopné nasadit život pro druhé), jen je prostě nevidíme. Měli bychom se naučit obdivovat prosté pracovité lidi, lidi tvořivé, laskavé, přívětivé a obětavé, jejich dílo nezastaví nic a nikdo – ani nebezpečí z Východu nebo ze Západu.

Problém té prosté lidské svobody spočívá mimo jiné také v tom, že se nám stále někdo snaží vnucovat své vlastní pojetí hrdiny a hrdinství například v osobě Jana Palacha.

Obávám se, že s Vámi musím souhlasit. Oč prospěšnější by byl Jan Palach, kdyby vstoupil do politiky, třeba jen komunální, a snažil se prosazovat správné věci. Škoda mladého života.