Máme za sebou 28 let od Listopadu 89 a ani loňské parlamentní a letošní prezidentské volby nepřinesly žádnou změnu z pohledu pokračování vývoje naší země.
U moci se udrželi, a dokonce ji znovu navýšili, představitelé, jejichž vizí je zachování, ba dokonce prohlubování centralistického řízení. Dalo by se říci, že pokračuje realizace perestrojky pod vedením prognostiků (členů Prognostického ústavu), kteří již v osmdesátých letech pracovali na možných scénářích dalšího vývoje a po roce 1989 se jim podařilo využít situaci a ovládli politickou moc (Klaus - ODS, Zeman - ČSSD, Ježek, Dlouhý - ODA, Ransdorf, Dolejš - KSČ), ekonomiku a hospodářství (Mládek, Dyba), bankovní sektor (Tůma, Singer), správu majetku státu – Fond národního majetku (Ježek, Hrubý) a ovládli i mediální prostor z pozice svých funkcí. Oligarchové, vzešlí rovněž z nomenklaturních kádrů minulého režimu (podniků zahraničního obchodu) a zrození z majetku státu a státních firem převedeného na ně za pomoci i ochrany prognostiků "za hubičku" , což se nikdy neprošetřilo, využili příležitosti a peněz k postupnému skoupení většiny mediálního prostoru. Díky tomu mohou již několik let zásadně ovlivňovat veřejné mínění v ČR. Jednomu z nich dokonce jeho vlastní média dopomohla k přímému vstupu do politiky s vizí řídit stát (nás všechny) důsledně direktivně a podle sebe.
Totalitní socialistický model společenského systému vystřídal perestrojkový model řízený skupinou autokratů se stejným centralistickým přístupem díky vlastnostem jeho hlavních strůjců. Není nezajímavé, že současný systém je nefunkční a stagnuje ze stejného důvodu, jak o něm psal Miloš Zeman v článku „Prognostika a přestavba“ v srpnu 1989. Citace: „Za hlavní příčinu úpadku systému řízení lze přitom považovat postupné odumření kontrolních mechanismů, ztrátu zpětných vazeb. Byla tak téměř zlikvidována přirozená autoregulace společenského systému, opírající se o zásadu, že kontrolující musí být nezávislý na kontrolovaném. Zmizely nebo byly vážně narušeny zpětnovazební okruhy od spotřebitele k výrobci, od veřejnosti k institucím, od sdělovacích prostředků k moci, od nezávislých soudů ke společenské exekutivě. Byla zapomenuta klasická kybernetická poučka o zákonité degeneraci systémů s vyřazenými zpětnými vazbami.“ Reformní komunista Zeman, který tyto řádky psal, nepřetavil, ač mohl, tyto úvahy v realitu (jak příznačné pro populisty a bezskrupulózní lháře). Lépe řečeno: kontrolní mechanismy byly vytvořeny, ale tak nějak – perestrojkově. Totiž. Nemůžeme nazývat kontrolními mechanismy systému (státu) instituce a organizace, jejichž chod je placen ze státních peněz (popř. státních či polostátních firem). V takovém případě jde pouze o pseudokontrolu, protože není nezávislá na kontrolovaném, ale závislá a poplatná systému. Jestliže pak zákonodárný parlament (poslanci a senátoři) dostávají zpětnou vazbu z těchto závislých organizací a institucí, nedostávají naši volení (sic svobodně) zákonodární zástupci nezávislou oponenturu.
Události roku 1989 umožnily, aby socialističtí prognostici a analytici, kterým komunistický systém se zkostnatělým vedením KSČ nedopřával dostatek sluchu, dostali šanci realizovat nutné změny, o kterých v té době psali. Výsledkem byla a doposud je pouhá úprava komunistického centrálně řízeného systému. Pokud bychom si vzali k ruce další výňatek z článku Miloše Zemana „Prognostika a přestavba“, kde píše: „Není nic antisocialistického na kritice neschopnosti nekontrolovatelné moci. A naopak, není nic socialistického na tom, tyto neschopnosti tolerovat nebo dokonce podporovat.“, pak by se dalo v dnešní době napsat: Není nic antisystémového na kritice neschopnostinekontrolovatelné moci. A naopak, není nic systémového na tom, tyto neschopnosti tolerovat nebo dokonce podporovat. To, že již neryjeme držkou v zemi, ještě neznamená, že žijeme v kvalitním společenském a politickém systému a že všichni musíme akorát tak zavřít ústa (prezidentův slušný překlad anglického shut up).
Kde vidět příčinu, že se Česká republika nemůže vymanit z centralistického systému? Ani po 28 letech si, bohužel, nevzala ani jedna politická strana či hnutí, ve které by ve vrcholném vedení nebyli zastoupeni politici propojení pupeční šňůrou s předlistopadovým režimem, ponaučení či inspiraci z toho, že prognostika a analytika (jedinci s těmito schopnostmi) musí být důležitou a zásadní součástí jejich politické práce. Absence takových jedinců byla a doposud je příčinou, že v politické šachové hře tato uskupení hrála a hrají místo šachů druhé housle. Jejich čelní představitelé pouze reagovali a reagují na tahy protivníka (často navíc přespříliš pozdě). Nemluvě o tom, že by měli být iniciátory s několika předem promyšlenými tahy dopředu, a to ještě pro více možných variant, které mohou, ale nemusí nastat.
Humanisté a filosofové s nakrásně vznešenými myšlenkami a vizemi svobody a demokracie, kteří ale žijí mimo reálné vnímání světa, ztrácejí čím dál více oporu v občanech. Jejich vize, jíž lidé uvěřili v devadesátých letech, se vzhledem k jejich uzavřenosti ve své vlastní bublině, politické slabosti, která jim nedovolila reagovat včas a dostatečně razantně na prognostické i další čachráře, a neschopnosti adekvátně reagovat na měnící se skutečnosti uvnitř i vně, nenaplňuje. Tradiční politické subjekty jsou zase natolik nekonzistentními skupinami v zásadních otázkách se rozcházejících individualit, mezi kterými je navíc dosti velká averze pronikající k veřejnosti, že jsou pro občany naprosto nečitelnými, což se zákonitě projevuje v jejich mizerných volebních výsledcích. Sebereflexe nula. Analýza vlastních pochybení a změna stylu rétoriky žádná. Vzhůru k další prohře.
Přestože žijeme v perestrojce, nežijeme již v totalitě. I když nežijeme v totalitě, neznamená to ale, že bychom v nějaké její novodobé podobě nemohli žít znova. Našlápnuto k tomu je, ne že ne. Nebezpečí je o to větší, že policie a justice se rozhodně v České republice nemohou nazývat nezávislými na politickém systému. Kauz zametených pod koberec je za posledních 28 let tolik, že ze země již ten koberec není ani vidět. Zlodějny a lumpárny komunistické éry pokračují zlodějnami a lumpárnami éry polistopadové. Nepotrestání viníků éry komunistické vystřídalo nepotrestání viníků éry polistopadové. Co to znamená pro občany? Nic se vlastně nezměnilo.
Centralistický systém vyhovuje nejen těm, kteří takto vládnout touží, ale i těm, kteří se raději nechávají vést, řídit. Prozatím většina voličů posílá do parlamentu (k moci) strany a politiky, kterým centralistický způsob vládnutí vyhovuje. Zda to tak bude i v budoucnosti, bude záležet na tom, jestli se mezi zastánci decentralizace najdou političtí profesionálové, kterým nebude stačit pouhé olympijské zúčastnit se, ale budou chtít i vyhrát.
Petr Suda
